Rok znovuzrození 2021

„Život má větší představivost, než si nosíme ve svých snech.“ Tuhle větu, kterou prý kdysi řekl Kryštof Kolumbus, jsem si oblíbil už v pubertě; a od té doby se nějakých dvacet let nepřestávám divit, jak hluboce je pravdivá. Často se mi vybaví v každodenním životě, ale naprosto pokaždé, když píši svou novoroční bilanci; to sice dělám především sám pro sebe, ale jelikož o ně máte také zájem (dle čtenosti stále větší), je tato již šestá zveřejněná (přečíst si tu můžete i roky 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020).

Letos se toho v mém životě událo požehnaně; od úspěchů ve Svobodném přístavu přes první neúčast (a zároveň první kandidaturu) ve volbách až po téměř smrtelnou nehodu na paraglidu a následné uzdravování, jež pořád trvá a přináší mi do života spoustu nových a skvělých věcí. Ale než začnu od začátku, rád bych asi vypíchl to, co považuji za nejdůležitější: Stále více si zvědomuji, prožívám, automatizuji a integruji do života něco, co sice vím už dávno, ale ještě mi nejspíš nějakou dobu potrvá, než budu žít všechen čas v úplném souladu s oním poznáním; a totiž s poznáním, že štěstí nepřichází zvenku, ale zevnitř člověka. Ačkoli ve vnějším světě leží spousta zajímavých věcí, které nás mohou (nejspíš dočasně) potěšit, jen ve vnitřním světě každého člověka se nalézá nevyčerpatelný zdroj skutečného štěstí (a lásky); stačí mu „jen“ naslouchat (slovo „jen“ píši do uvozovek, jelikož to rozhodně není vždy snadné).

A podobně jako každý člověk je sám sobě zdrojem štěstí, je také zdrojem své bolesti. Jsem přesvědčen, že všechna psychická zranění si způsobujeme výhradně sami. Vždy jsem to intuitivně tušil, ale kdykoliv jsem to před někým (zejména hodně zraněným životem) zmínil, setkal jsem se s absolutně odmítavou reakcí. O to víc mě potěšilo, když jsem totéž slyšel říkat mírotvůrce Marshalla Rosenberga, jenž působil jako mediátor mimo jiné i ve válečných oblastech, kde dokázal přesvědčit řadu lidí, aby odpustili například vrahům svých rodin a podobně. Ačkoliv ne vždy musíme chtít a být připraveni slyšet, že veškerou psychickou bolest v životě jsme si způsobili sami, důsledky takového tvrzení jsou překvapivě pozitivní: Zaprvé to znamená, že nám druzí nemohou ublížit (jinak než fyzicky), což nás činí velice stabilními; a zadruhé z toho plyne, že když se začneme mít dostatečně rádi, nemusíme působit bolest ani sami sobě.

Tyto a další obecné závěry, ke kterým jsem dospěl, jsou pro mě nejspíš důležitější než konkrétní zážitky, které v životě prožívám (a určitě důležitější než cíle, kterých dosahuji, či věci, které nabývám). Bez jednotlivých prožitků by však nebylo možné abstrahovat žádné obecnější principy (což je asi činnost, která mě baví ze všeho nejvíc); jdu se tedy věnovat právě tomu, co mě letos potkalo. Zkusím to vzít chronologicky; a zastavím se určitě také u jednotlivých běžících projektů.

Studio Svobodného přístavu

Studio Svobodného přístavu se stalo hlavním (byť ne jediným) programem Kanálu Svobodného přístavu. A od samého začátku roku se nám v něm daří dělat zajímavé rozhovory. Celkem legendární se mezi diváky stala hned v lednu debata s Michaelou Pixovou. Koronaviru bylo všude plno, u nás o něco méně; to však mělo dobrý důvod. Extrémně moc jsem si užil diskusi s Janem Dobrovským, otcem Karolíny (kterou ve Studiu zas brzy uvidíte). Věnovali jsme se i kryptoměnám, o nichž promluvil Pepa Tětek, ale i jedno z mých videí na toto téma mělo dobrý ohlas. Hodně mile mě v rozhovoru překvapil Daniel Landa. Navštívil nás i možná nejznámější český ekonom – Lukáš Kovanda. O vzdělávání jsme pohovořili s Jardou Duškem; a má to přes 70k zhlédnutí. Asi největším pozitivním překvapením pro mě byl Kovy. Investor Radovan Vávra nás navštívil dokonce dvakrát. Znovu přišel také Martin Rota. A konečně jsme otevřeli dialog také s členy vlády; pozvání přijala ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (na rozhovor bohužel nebylo dost času, ale už domlouváme pokračování).

Esej v Reportéru

Ač jsem psal již do spousty periodik, začátkem roku 2021 mě nesmírně potěšila žádost redakce magazínu Reportér, abych pro ně napsal esej. Reportér považuji za jeden z vrcholů české žurnalistiky; i přes vysoká očekávání mě (velice pozitivně) překvapila spolupráce s nimi, neboť tak profesionální přístup jsem asi v žádné jiné redakci nezažil (byť u některých jednotlivých novinářů ano). Dal jsem si tedy s textem dost práce; a s výsledkem jsem určitě spokojen. Redakce nejspíš taky, jelikož následovalo ještě pozvání do jejich podcastu; a svolení publikovat záznam v Kanálu Svobodného přístavu.

Stoky Svobodného přístavu

V rámci reimplementace webu Urza.cz konečně došlo i na Stoky; ty v dubnu představily nejen nový design, ale především řadu vylepšení a nových funkcí (byť stále zůstávají minimalistické). Možnost skrývání komentářů trochu pročistila tamní žumpu, což mělo dost možná pozitivní vliv nejen na návštěvnost (narostla o téměř pětinu), ale také na aktivitu autorů – letos vyšlo bezmála 200 textů, které jsem nenapsal (v minulých letech to bylo většinou něco málo nad stovku).

Zrzka a Matfyzák

Zpětně koukám, že duben byl docela produktivním měsícem roku; krom nových Stok a zakládání politické strany se našel čas ještě na natáčení zbrusu nového podcastu! Jmenuje se Zrzka a Matfyzák, tvoříme ho společně s jednou z mých spřízněných duší a zabývá se tím, co mi v životě přijde asi nejzajímavější, tedy sebepoznání, seberozvoj, láska, emoce a jejich logická analýza; jeho tvorba mě neuvěřitelně baví. Budu moc rád, pokud si nás zkusíte poslechnout a dáte nám nějakou zpětnou vazbu. Těm, kdo nás už sledují, mohu prozradit, že krom tohoto podcastu vzniká na stejné téma ještě jeden projekt; ten bych rád představil někdy během roku 2022.

4D

Kanál Svobodného přístavu není jen Studio; takže jsme se začátkem května rozhodli pokračovat v sérii 4D! Její první díl vyšel v roce 2018 a nebyl příliš technicky vydařený; letos jsme navázali o poznání lépe. Porovnání prvního dílu s těmi následujícími je pro mě do značné míry uspokojivé, neboť vidím, kam jsme se za tu dobu posunuli. Za spolupráci při tvorbě 4D videí děkujeme Romanu Křížovi a Libertariánskému institutu.

Dům Svobodného přístavu

Svobodný přístav má od května sesterský spolek Dům Svobodného přístavu; na podzim bylo v plánu velké představení, jež však neproběhlo, jelikož jsem ležel v nemocnici. Dojde k němu tedy až následujícím roce, nicméně spousta práce už byla odvedena, takže je vše už v podstatě hotové; zatím jen prozradím, že se jedná o další velkou aktivitu na poli (sebeřízeného) vzdělávání (na víc se nemá cenu ptát, nicméně zvědavci mohou prohledávat katastr nemovitostí).

Kanál Svobodného přístavu

Kanál Svobodného přístavu najdete od konce května i na Odysee! Jedná se o konkurenční platformu k YouTube založenou na blockchainu; důvodem pro „zdvojení“ Kanálu (všechna videa jsou na obou platformách) je zvýšení resilience – nechceme být závislí na jedné platformě. Pro případ, že by nás Google začal cenzurovat na YouTube, bude náš obsah rovnou dostupný i jinde; můžete nás tam začít sledovat a podpořit tím decentralizaci a konkurenci technologickým gigantům.

Srážka se skálou

26. srpna jsem na paraglidu narazil značnou rychlostí (asi 50 až 70 km/h) přímo do skály; a následně spadl dolů ještě asi 10 až 20 metrů (jen část z toho volným pádem). Zlomil jsem si páteř, dalších více než dvacet kostí a částečně si amputoval pravou nohu (zůstala viset jen na kůži a svalech); skvělé na tom bylo, že jsem přežil! A dokonce mi přišili zpátky i tu nohu, která mi (po nějakém boji) dokonce zůstala; schopnost těla regenerovat mi připadá naprosto fascinující. Mám za sebou čtyři operace (a několik dalších mě ještě čeká), pětitýdenní hospitalizaci (zpočátku ARO, pak JIP, potom traumatologie) a další měsíc jsem musel trávit výhradně vleže; teď jsou to čtyři měsíce od nehody, na nohy se pořád nepostavím, ale naštěstí už mohu frčet na kriplkáře a naučil jsem se docela rychle vylézat i slézat schody po čtyřech (stehenní kosti to daly obě). Nevím sice, kdy a jak moc budu ještě chodit, ale jsem nekonečně vděčný, že tu pořád jsem. A nejen za to!

Jeden člověk, kterého mám rád, mi do nemocnice napsal: „Když si tě ta skála přitáhla, jistě pro tebe něco měla.“ A vskutku! Měla toho pro mě moc; byla to skvělá životní zkušenost, ze které stále těžím. Hned po srážce bylo potřeba si zavolat pomoc a lokalizovat se, což vyžadovalo zůstat silou vůle vzhůru, abych v bezvědomí nevykrvácel; a potom zůstat víc než hodinu v klidu do příjezdu pomoci, komunikovat, zvládat bolest, nepanikařit a neudělat žádnou hloupost (a že se jich člověku se zlomenou páteří visícímu za padák na skále nad srázem nabízí docela široká škála). Ten čas pro mě byl velice cenný; udělal jsem v něm asi takový pokrok v uvědomění si a přijetí pomíjivosti (nejen života) jako za rok každodenních meditací. Smíření se smrtí (za což vděčím mimo jiné i těm meditacím) dává člověku nevídané možnosti, když dojde na potřebu jasné mysli; dokonce mě i napadlo, že když visím za padák, může mě helikoptéra sfouknout, takže jsem ohlásil do vysílačky, aby přistáli opodál.

V nemocnici jsem pak dostal příležitost v praxi ověřit jednu Buddhových moudrostí: „Bolest je nevyhnutelná; zato utrpení volitelné.“ Na pravou nohu mi přišroubovali zevní fixátor; dva týdny má pak člověk otevřené rány se šrouby procházející kůží a svaly až do kosti. Pro zlomenou páteř jsem musel ležet na zádech bez možnosti změnit polohu; pravá ruka a levá noha byly též rozlámané a zafixované, takže pohyblivá zbývala jen levá ruka. Klíčem k tomu, aby nezačalo utrpení, je bolest akceptovat a nesnažit se jí uniknout – pak je snesitelná. Když jsem však po několika dnech prakticky beze spánku už neměl sílu situaci čelit, začal jsem trpět; tatáž bolest byla najednou nesnesitelná. Trvalo mi několik hodin ji zase dostat pod kontrolu; o den později jsem dokonce požádal o snížení (a následně i úplné vysazení) opiátů, abych měl čistou hlavu. Člověk trpí, když se brání a snaží se uniknout; přijetím bolesti utrpení končí. Má nehoda mi dala jedinečnou možnost to zevrubně prozkoumat.

Jsou toho mraky, co jsem se během té první hodiny i následujících několika měsíců naučil (a stále učím); nejtěžší asi bylo (a do jisté míry stále je) přijímání pomoci od druhých, když je člověk slabý a bezmocný – nicméně i v tom jsem se posunul a stal se tak silnějším. Ta zkušenost byla nesmírně cenná a vlastně úžasná; děkuji Bohu za úžasný dar života – i za to, že navzdory tomu všemu ještě nepominul; děkuji svým blízkým, že tím se mnou prošli, ač to pro ně bylo hodně náročné (emočně i prakticky); cítím nekonečnou vděčnost všem a všemu – Bohu, lidem, životu, světu i vesmíru, že jsem dostal šanci být člověkem, který může něčím takovým projít, mít sílu tomu čelit a učit se z toho. Rehabilitace sice potrvá měsíce až roky, dost možná mi zůstanou nějaké trvalé následky, asi permanentní bolesti a nutnost chodit o holi… ale nic z toho nemůže změnit tu radost a štěstí, že jsem na světě.

Konference Svobodného přístavu

I letos se konala Konference Svobodného přístavu; nesla název „Jak podpořit děti v učení…“ a podtitul: „…protože láska k učení je vrozená každému.“ Navzdory koronaviru přišlo mezi stovkou a dvěma stovkami lidí, což je sice méně než loni, ale s ohledem na situaci to lze považovat za úspěch. Na záznam celé konference se můžete opět podívat v Kanálu Svobodného přístavu. V době konání jsem bohužel ještě ležel v nemocnici, ale nechtěli jsme ji kvůli tomu rušit, takže proběhla bez mé fyzické přítomnosti. Své vystoupení jsem však rušit nechtěl; přednášel jsem tedy online. Ačkoliv mě mrzelo sledovat konferenci jen zpovzdálí, moc děkuji všem pořadatelům, kteří to i beze mě zvládli naprosto bravurně; jste vážně úžasní. Svobodný přístav funguje nejen díky dobrovolným příspěvkům sledujících, ale také díky obrovskému nasazení a zápalu pro věc ze strany našich pomocníků.

Datum i téma příští konference vykopneme již brzy (na stránkách konference a sociálních sítích); tak nás sledujte, ať to nepropásnete!

Volby

Od svých osmnácti let jsem letos poprvé nešel volit. Ačkoliv se státem nesouhlasím, vždy jsem volil (byť opačný názor respektuji a naprosto chápu každého, kdo nevolí); já osobně to vnímám jako vyjednávání s agresorem. Vím, že spousta lidí se snaží svou absencí u voleb vyslat určitý signál; ten však bývá politiky i médii překrucován – téměř nikdy není vykládán jako aktivní nesouhlas, naopak typicky bývá interpretován jako pasivní nezájem, či dokonce ignorantství. V důsledku toho mi vždy přišlo poměrně nešťastné snažit se něco vyjádřit způsobem, o kterém předem vím, že nebude nejen akceptován, ale nemalou částí populace ani pochopen. Rozhodl jsem se tedy pro jinou formu vyjádření – založili jsme politickou stranu, která se neuchází o hlasy voličů a zároveň se zavazuje odmítnout jakékoliv případně získané mandáty; jejím cílem je kandidovat (ale ne se nechat zvolit), účastnit se předvolebních debat a vyjadřovat náš politický názor.

Název strany její smysl vysvětluje asi nejlépe: Urza.cz: Nechceme vaše hlasy; ke svobodě se nelze provolit. Odmítneme každou politickou funkci; nechceme totiž lidem nařizovat, jak mají žít. Máme jinou vizi. Jdeme jinou cestou – najdete ji na webu www.urza.cz.

Ačkoliv mě mnozí od tohoto nápadu docela masivně zrazovali s tím, že neseženeme podpisy, případně stejně nebudeme mít žádný dosah, realita nakonec dalece předčila i má očekávání. Terezka o tom měla celou přednášku v deCentrále; ale ve zkratce jsme měli desítky zmínek v médiích, z čehož za největší úspěch považuji svou účast v DVTV (z postele) i v ČT (taky vleže z nemocnice) a Terezky debata na Primě i v ČRo.

Urza.cz

Stále probíhá postupná rekonstrukce stránek Urza.cz (a doufám, že letos už ji dokončím); když mi sundali sádru z pravé ruky, udělal jsem v nemocnici kus práce – třeba reimeplementaci webu o ankapu či stránku s definicemi pojmů, o níž jste si delší dobu žádali.

Mises.cz

S Terezkou stále spravujeme Mises.cz; web bude v dohledné době čekat migrace na vyšší verzi PHP, tak to snad proběhne hladce (čtenáři by neměli nic pocítit). Každopádně budeme rádi za další texty od starých i nových autorů! Ani pokud si nevěříte, není se čeho bát; už roky se věnuji novým autorům, procházím s nimi jejich texty a společně je pilujeme až do stavu, kdy jsou obě strany spokojené. Můžete tedy zaslat i text, se kterým sami nejste úplně spokojeni, ale nevíte, jak dál.

Závěr

Během psaní tohoto textu jsem si uvědomil, co všechno jsme v roce 2021 zvládli; a myslím, že by to nebylo málo, ani kdybych poslední třetinu roku mohl chodit. Jedno z největších štěstí, které mě v životě potkalo, spočívá v dobrých a loajálních lidech, jimiž jsem obklopen; bez nich bych nedokázal ani zlomek z toho všeho, o čem jsem tu psal. Je úžasné vědět, že i když člověku selže tělo způsobem, který nelze jen tak přejít, jeho blízcí se o něj postarají a poskytnou mu emoční i praktickou podporu po všech stránkách. Žít takový život je absolutním požehnáním; všechno ostatní už je pak podružné, protože vše je možné zvládnout a nic není moc velký problém. Zažil jsem už tolik dobrého a dostal toho do vínku tak moc, že ať už by se teď stalo cokoliv, nemám nač si stěžovat. Spoustu věcí bych ještě rád objevoval a prožíval; a doufám, že mi to vyjde. Kdyby však nevyšlo, jen těžko si přát lepší život než ten, který právě žiji.

Díky všem, kdo se mnou pořád jsou a neopouštějí mě; nedokážu ani popsat, jak moc si toho vážím a co všechno to pro mě znamená, kolik jste mi dali a stále dáváte. Díky všem podporovatelům Svobodného přístavu; bez těch příspěvků bychom nemohli tvořit – a ceníme si naprosto každého, jak těch velice štědrých, z nichž kupujeme vybavení a podobně, tak i těch skromnějších, protože je doopravdy motivující vidět, když přispěje někdo, kdo sám moc nemá (zejména pak když lidé v nouzi příspěvky neruší, ale třeba jen snižují na minimum). Díky autorům textů, zvukařům, grafikům a dalším spolupracovníkům; pomáháte tvořit náš obsah a inspirujete mě. Díky všem kritikům (a dokonce i trollům); poskytujete mi zpětnou vazbu (nebo mě alespoň učíte trpělivosti). Děkuji všem lidem, se kterými jsem interagoval a kteří mi pomohli být tím člověkem, kterým jsem; děkuji i světu, vesmíru a Bohu za možnost žít takto požehnaný život.