Pandemie koronaviru – důkaz nezbytnosti státu; nebo ne?

Lidé v karanténě tráví spoustu času na Internetu; a píší tam spoustu věcí. Některé očekávatelné, jiné překvapivé. Za nejvíc zarážející však považuji různé variace následujícího tvrzení:
„Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“
Prosím? Vidím dobře? Sním, či bdím? Sdílíme společnou realitu?
Ač anarchokapitalista, snažím se být ke státu v dobách krize shovívavý; dokonce uznávám smysluplnost některých opatření vlády (tady je důkaz). Přesto mi však připadá, že v současné krizi se ukazuje neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu ještě mnohem zřetelněji než obvykle. Státní propaganda a etatismus bohužel způsobují, že lidé zjevná selhání státu odmítají vidět; případně je vnímají jen jako selhání jednotlivce.

V tomto textu chci shromažďovat své poznatky z období pandemie; nejspíš je budu v průběhu času doplňovat. Pro zachování určité míry přehlednosti mám v plánu se spíše odkazovat na jiné texty než se příliš rozepisovat.

Selhání bezstátní společnosti!

Spousta lidí se domnívá, že bezstátní společnost by si s pandemií vůbec neporadila. Proč? Prostě proto, že žijí ve světě ovládaném státy, takže si bezstátní řešení nedovedou ani představit. Ve skutečnosti taková řešení existují; napsal jsem o nich článek na Mises.cz.

Ale trh by zareagoval pomalu…

Možná; to se těžko odhaduje. Je však absurdní, když to někdo použije jako argument proti volnému trhu. Ten by totiž teoreticky mohl zareagovat pomalu; leč náš stát (i drtivá většina ostatních) reálně v praxi již pomalu zareagoval. V době, kdy mělo smysl zavřít hranice, nás představitelé vlády ubezpečovali, že situace není vážná, vše je pod kontrolou, nemáme se čeho bát a lety z Číny není proč rušit; také tvrdili, že mají dostatečné zásoby zdravotnického materiálu, což se záhy ukázalo jako bohapustá lež.

Faktem je, že o nákaze koronavirem věděli vládní představitelé měsíce předtím, než se k nám dostal první nakažený; měli spoustu času obrátit se na své poradce, vyhodnotit situaci, zapojit experty, přijmout opatření. Nic z toho se nestalo (a ve zbytku světa také ne – protože špatný není jen náš konkrétní stát, ale ta instituce obecně).

Řada lidí odmítá volnotržní decentralizované uspořádání společnosti s tím, že jde o hezkou teorii, ale v praxi by údajně fungovala jinak (ač jen málokdo řekne jak a proč). Když pak titíž lidé reálně v praxi pozorují selhání prakticky všech států, zoufale pomalé reakce, absolutní nepřipravenost a zavírání hranic až poté, co se nákaza dostane dovnitř, jsou tváří v tvář tomu schopni ignorovat, že stát zcela zjevně neplní ani ty nejzákladnější teoretické funkce, které mu typicky oni sami přisuzují (jako ochrana občanů, včasné reakce na podobné hrozby a tak dále).

Že stát tvoří jen lidé a chybu může udělat každý? No samozřejmě; jen nevidím důvod, proč mi tedy mají vládnout, když nerozeznají nebezpečí o nic dřív než já sám. Že po válce je každý generál? No jistě; ale je třeba si vybrat: Buď obhajujete existenci státu mimo jiné tím, že jej řídí odborníci a expertní týmy, aby mohl zvládat krizové situace – pak však měli vyhodnotit situaci lépe než každý druhý trochu lépe informovaný člověk; nebo jsou to „jen lidé“ jako my všichni – pak ale nelze hájit jejich vládu ostatním nějakou zvýšenou kompetentností.

Centrální vláda zvládá krizové řízení

Ne, nezvládá; ani náhodou. Krásnou reportáž o tom natočila ČT; podívat se na ni můžete zde – půlhodinové shrnutí, jak stát postupuje. Mohlo by se to jmenovat: „Jak se nedělá krizové řízení“.

Premiér se ze situace snaží vytřískat co nejvíc, buduje si image velkého zachránce a slibuje modré z nebe; když však po něm někdo chtěl plnění těch slibů, ujely mu nervy a choval se tak, jak je mu bez PR týmu přirozené – tedy jako buran. Inu, reálný stát v praxi. I komunikace ministerstva zdravotnictví směrem k nemocnicím je tristní (premiér posílal skrze média lidi na testy do Motola v době, kdy tam o tom nevěděli – to vím přímo od tamního personálu; k něčemu podobnému došlo asi i v Brně).

Krom toho kombinace státního socialistického zdravotnictví, nechutných regulací v oblastí léků (dritvou většinu účinných si nemůžete normálně koupit) a absolutně nezvládnutých „krizových opatření“ bude stát i životy lidí koronavirem nenakažených. Jeden z těch, kdo přežili, napsal článek o tom, že antibiotika dnes zdaleka nemusejí být takovou samozřejmostí; je to však jen špička ledovce, pročež mrtví své zkušenosti nesepíší.

Senioři taky mohou chodit nakupovat ve vyhrazeném čase. Včera to bylo 10-12, ode dneška to bude 7-9. Pozítří 21-23, pak 10:18 až 12:09, v dalším týdnu bude vyhrazený čas určován operativně pomocí certifikovaných přesýpacích hodin umístěných na ůřadu vlády, které budou online přenášet na ČT3. (Tohle jsem si vypůjčil od D-FENSe; je to nadsázka, ale ne zas tak moc.)

Rozkrádání zdravotnického materiálu

Stát dostal i ukradl mraky respirátorů. Ve vzniklém zmatku omylem poslal zásahovku oloupit Červený kříž o humanitární pomoc. Lidé tomu tleskali (zejména dokud nevěděli, kdo byl oloupen), protože se v důsledku etatismu a propagandy státu automaticky a zcela mylně domnívají, že když stát někomu něco vezme (nebo dostane; i to se dělo), činí tak „v zájmu těch nejpotřebnějších“; to je absolutně naivní představa. Co se s respirátory stalo? Rozebrali si je úředníci; takže pak na lékaře a záchranáře v první linii nezbylo, zato úředníci ze Správy a údržby silnic si přišli na své.

Znovu máte na jazyku: „Takhle by to samozřejmě fungovat nemělo; jde o selhání těch úředníků, správně je měli dodat doktorům a záchranářům. Ale nemůžeme přece zanevřít na stát jen kvůli chybám jednotlivců.“? Tak přesně tahle úvaha je důsledkem neschopnosti o státu kriticky přemýšlet (není divu, vychoval nás tak). Jak to? Nejde totiž o náhodné selhání jednotlivců, ale o vlastnost toho systému. Ti úředníci nejsou andělé, jsou to obyčejní lidé; takže celá řada z nich rozhodně bude chránit nejprve sebe a své rodiny, až pak cizí doktory. Nemusí se nám to líbit, ale bylo by nekonečně naivní předpokládat, že tak jednat nebudou (protože budou; a klidně nakoupí za naše peníze i nejnovější iPhony pro krizový štáb, protože telefony za 25 tisíc ke své práci zajisté nutně potřebují).

Co byste mi řekli v debatě, do které bych zcela vážně přišel s tím, že trh vyřeší současnou krizi tak, že všichni bohatí se semknou a budou ze všech sil jen pomáhat chudým bez ohledu na vlastní životy a rodiny? Pak totéž řekněte sobě, pokud předpokládáte, že politici a státní úředníci budou distribuovat zdravotnický materiál nejprve doktorům a záchranářům a až potom budou řešit zdraví svých rodin.

Stát zatne tipec obchodování se zdravotnickým materiálem!

Ano, zatne; a způsobí tím nedozírné škody, za které mnozí zaplatí životem. Volný trh je totiž schopen zajistit zboží; byť za peníze, ale dokáže to. Centrální plánovač nedokáže dodávat ani toaletní papír (vyzkoušeno za minulého režimu). Mnozí argumentují, že je přece krize, takže tak důležitý úkol musíme nechat státu; na to říkám, že se asi zbláznili. Budu-li mít dva způsoby, jak získávat zboží, jeden – volnotržní – zaručeně spolehlivý (byť třeba někdy drahý), zatímco druhý – státní – prokazatelně nefunkční (a v konečném důsledku ještě dražší, což však mnozí nevidí), který asi využiji v době krize? Jen blázen bude v době krize zkoušet to, co zatím pokaždé selhalo, místo toho, co se opakovaně osvědčilo.

V tomto textu vysvětluji, proč zastropování cen či dokonce zákaz obchodování se zdravotnickým materiálem nevyhnutelně způsobí jeho nedostatek (a totéž samozřejmě platí pro ceny testů). Mimochodem, než budeme chtít po státu, aby někomu „zatnul tipec“, doporučuji si položit a zodpovědět tuto otázku.

Důsledky ignorace ekonomických zákonitostí na sebe nedely dlouho čekat; každý soudruh v historii, co se snažil centrálně plánovat ekonomiku, vždy selhal – bez výjimky (přesto to stále zkoušejí). Bohuže tu nejde jen o nějaké poučky z ekonomie; má to dopad na reálný svět a lidské životy – státní řízení páchá v praxi nedozírné škody.

Ačkoliv první starostí socialistů není nákaza, nýbrž to, aby na ní nějaký podnikatel nevydělal, střety zájmů politiků a státních úředníků jsou v pohodě, taktéž nejrůznější podezřelé firmy čile obchodující s ministerstvem zdravotnictví – v krizi není čas řešit detaily (a podezřelých dodavatelů stále přibývá); zatímco každého drobného prodejce drahých roušek musíme nemilosrdně zakleknout (třeba obec Šlapanice se na sociálních sítích chlubila zásahem proti jakési trafice s rouškami za 65 korun; ale po nasdílení na ankap fórum je tam lidi začali prudit, takže už to stáhli – odkaz tedy nedodám; a policie také nemá nic lepšího na práci než bránit tomu, aby se respirátory mohly dostat mezi lidi).

Zbytečné regulace

Ty jsou všudypřítomné; v době krize však škodí ještě více než normálně. Ačkoliv nemáme dostatek desinfekcí, majitel lihovaru je nesmí vyrábět, protože k tomu nemá povolení (o nějakou dobu později je začal prodávat premiér – muž v neustálém střetu zájmů; jeho firma samozřejmě povolení má). V době, kdy se virus začal šířit po České republice a stát neměl dostatečné kapacity k testování nakažených, měly zas soukromé laboratoře zákaz testovat; ministr se k tomu řekl vtipné: „Není možné, aby se každý testoval, jak uzná za vhodné.“ Slovenská soukromá laboratoř nabízela testy za pouhých 30 euro; stát to zakázal a za několik dnů zase povolil – dle některých spekulací to zakázala tehdejší končící vláda proto, aby čísla nakažených začaly rychleji narůstat až za působení další vlády.

Je libo milion rychlotestů? Každý by se mohl otestovat normálně sám doma; jenže smůla, úředníci to tak nechtějí – prostě to zablokovali. Přitom se ukazuje (například v Jižní Koreji), že plošné testování funguje dost možná daleko lépe než jiná opatření.

Totalitářské tendence

Moc korumpuje; a absolutní moc korumpuje absolutně. Vyhlaste výjimečný stav a dejte politikům volnou ruku; za chvíli pro ně nebude problém nejen nárokovat si roušky, ale také dělat ze studentů nevolníky (a na Slovensku nejen z nich). A protože má vláda potřebu neustále vyvolávat ve voličích pocit, že něco dělá, jsou zapotřebí velkohubá prohlášení o represivních opatřeních; což by byl pořád ten lepší případ, v tom horším by se jednalo o přípravu zavádění totalitních prvků do naší společnosti. Nemluvě o tom, že pandemie a výjimečný stav poskytují ideální příležitost protlačit parlamentem nepopulární fízlovací zákony a dát tajným službám nevídané špehovací pravomoci.

Posilování pravomocí silových složek je jedním ze základních kamenů každého totalitního státu; a lze na to jít mnoha způsoby. Podobně jako plošné sledování. A zavření českých hranic směrem dovnitř je jedna věc; ale co jejich uzavření směrem ven? Po dlouhé době se též střílelo na hranicích ČR s Polskem. Alfou i omegou každého totalitního státu je omezování svobody slova a projevu; a policie vyhrožuje kritikům státu (zde je celkem irelevantní, jak moc výhružky nakonec splní; k autocenzuře dochází už na základě hrozby).

Další průser na úplně jiné frontě představuje ČNB a její nákup státních dluhopisů, což může mít katastrofální následky (v nejhorším případě hyperinflaci); i z toho důvodu to normálně zakazuje zákon, leč máme výjimečný stav, takže fuck it. Drtivá většina veřejnosti vůbec nechápe závažnost dopadů, takže to lidé berou jako jednu zprávu z mnoha; naopak „odborníci“ ve vládě, kteří by to chápat měli, tohle iniciují, protože už připravili dvousetmiliardový schodek rozpočtu a už se těší, jak si budou kupovat voliče. Rozdat ty peníze lidem by však bylo ještě moc krásné; ve skutečnosti možná stát raději začne sám podnikat a odkupovat podniky, které potopil.

Je zajímavé, jak se EU „stará“ o ochranu našeho soukromí, když jde o možnost buzerovat všechny kolem (GDPR); oproti tomu všichni operátoři mají nejen povoleno (ale dokonce i nařízeno) sledovat naši polohu a uchovávat její historii, což je jeden z nejcitlivějších údajů vůbec – jenže tohle využívají fízlové, takže je to „v pohodě“. A když pak na věc přijde, ukazuje se, že i celá GDPR má v sobě už z návrhu zadní vrátka pro státní moc (zpracování dat je zákonné, je-li „nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci“); takže tu máme masivní sledování lidí, ke kterému není třeba žádného souhlasu.

V USA zas Trump přechází do módu sovětského centrálního plánovače a nutí zkrachovalé, odkoupené a stále zadlužené GM vyrábět ventilátory. V Čečensku vláda taktéž zaspala a konejšila občany; pak se probrala a začala je střílet – inu, taky způsob. Pákistánští doktoři zas nechtěli léčit bez ochranných pomůcek; tak dostali přes držku od silových složek. Francouzští policajti také dostali pravomoci, takže se opájejí mocí při posuzování, jak mají ženy řešit menstruaci – a vložky byly vyhodnoceny jako zbytný luxus. A bombarďáci až do konce jsou v Turkmenistánu; tam bychom se mohli inspirovat: Když lidem zakážeme o koronaviru mluvit, třeba zmizí!

Diktatura nemusí nezbytně nutně znamenat totalitu; leč jak myslíte, že dopadne, když bude diktátorem Babiš? Návrh už je na stole. Babiš to zahrál dost chytře; nechal to navrhnout svého ministra. Kdyby to prošlo, usedl by na trůn; když se však naštěstí zvedla vlna odporu, návrh sám odsoudil – a popřel, že o něm vůbec věděl (což se pak ukázalo býti prokazatelnou lží; to už však voliče nezajímá). V Lánech si zas můžeme připomenout Farmu zvířat. A pomoc musí probíhat jen na nařízení shora; jinak lidi v nouzi zaklekáváme. Krom toho stát samozřejmě podpoří na něm závislé; a potopí ty nezávislé (slibem stát nezarmoutí; praxe je však někde úplně jinde).

Ani samotné vyhlášení nouzového stavu není právně v pořádku; jednak je možná nulitní, ale především má vláda v takovém případě určit práva, která omezí… což se nestalo. Takže omezí všechna? A když nemáme žádná omezení, není proč si dělat hlavu ani třeba se svobodou projevu; pryč s ní!

Závěr

Ze strany vlády a státu vidím především chaos, zmatek, neprofesionalitu a selhávání; převážně nikoliv v podobě náhodných chyb jednotlivců (ač k nim taky dochází), nýbrž systémové nefunkčnosti až škodlivosti instituce státu jako celku. Absolutně odmítám námitky, že volný trh by teoreticky situaci nezvládal řešit; vždyť nějaké zbytky zdeformovaného trhu jsou to jediné, co zde – státu navzdory – alespoň nějak funguje (kupříkladu výrobce desinfekce vyráběl tak dlouho, dokud to stát nezatrhl; soukromé laboratoře též testovaly do zákazu, někdy i jemu navzdory). V praxi jsme naopak svědky absolutního selhávání státu. Budeme před tím stále zavírat oči a tvářit se, že lepší úředníci a lepší politici by reagovali jinak? Ostatně když se podíváme do zahraničí, téměř nikde to o moc lepší není. To proto, že stát reálně není schopen plnit funkce, kterými obhajuje svou existenci.