Urza << 1; Urza >> 1;
Je léto 2017 a já vážím 78 kg. Asi tak v létě 2005 jsem též vážil 78 kg. Na tom by nebylo nic divného, kdybych v létě 2016 nevážil 156 kg, tedy přesně dvojnásobek. Původně jsem o tom ani nechtěl psát; jenže mnoho lidí si všimlo, že jsem během roku snížil svou hmotnost o polovinu na polovinu, takže se mě teď ptají, jak jsem to udělal, takže o tom nakonec sepíši pár řádek, na něž se pak budu odkazovat. Jo… a kdyby se někdo ptal na nadpis článku, tak ten je psaný v C++ (vtípek pro ostatní nerdy, haha).
Hned na začátku upozorňuji, že kdo očekává zázračný návod na hubnutí, toho zklamu; žádný nemám a neznám, zhubnout ani nebylo mým cílem a už vůbec mě to nestálo nějaké odříkání, nevyžadovalo to silnou vůli či hodiny strávené… čímkoliv. Nespočívalo to ani v „lásce ke svému tělu“ a podobně; své tělo vnímám jako pouhý nástroj k duševní činnosti, získávání zkušeností (včetně požitků a bolesti), sebezdokonalování a měnění světa k obrazu svému – určitě k němu nemám negativní vztah, ale jeho estetika mě nikdy příliš nezajímala (do zrcadla hledím tak málo, že se bez nadsázky častěji vidím, když stříhám svá videa; a za třicet let života jsem si nezapamatoval, jakou barvu mají mé oči).
Zmiňuji se o tom proto, že šlo o jeden z důvodů, proč jsem v letech 2005 až 2016 ztloustl o bezmála 80 kg; a protože tyto důvody souvisejí i s hubnutím, podívejme se na ně blíže. Estetický vzhled sebe sama jsem vždy považoval (a stále považuji) za irelevantní (a být lidmi vnímaný jako odpudivý má pro mě obrovské výhody, i když občas také nevýhody, možná vysvětlím níže), pro výkon své profese ani koníčků nepotřebuji fyzickou kondici a bez ohledu na obezitu jsem měl vždy úspěch u žen (vypadat dobře v tomto směru sice bezesporu pomáhá, ale v drtivé většině případů to není rozhodující a fyzická nevýhoda lze překonat tím, co má člověk v hlavě), takže motivace pro hlídání váhy byla z mé strany veškerá žádná.
Jenže pouhé nehlídání váhy (věřím, že tu si nehlídá spousta lidí) ještě samo o sobě není důvodem pro těžkou obezitu; k té vedly ještě mé stravovací návyky z dřívější doby. Vždy jsem jedl vše, co mi přišlo pod ruku (v množství větším než obrovském), leč dokud jsem se (před rokem 2005) hýbal (lakros, plavání, turistika), nebyl to takový problém. Když jsem se hýbat více méně přestal (čtení a psaní, programování), ale v jezení pokračoval, logicky se dostavily nepřekvapivé následky (156 kg je maximum, které jsem viděl na váze, nicméně vážil jsem se zřídka, takže to mohlo být i víc).
Za zmínku stojí můj tehdejší (vlastně až do loňského roku celoživotní) přístup k jídlu. Nevím, jak moc je to běžné, a netroufám si tvrdit, kolik dalších tlustých lidí to má podobně, ale za velmi zajímavé považuji, že jsem si to vlastně ani neuvědomoval a vidím to až s odstupem: Jezením jsem získával štěstí; ne že bych i bez něj nebyl ten nejšťastnější člověk na světě (bez nadsázky), ale myslím, že po čistě fyziologické stránce mi jídlo pravděpodobně vyplavovalo nějaké dopaminy či endorfiny nebo kýho čerta. Každé sousto tak bylo vlastně určitou výhrou; nebyl důvod jít kolem stánku s občerstvením a nic si nedat (bez ohledu na hlad).
Těžko se to popisuje; a vlastně si myslím, že nepochopí nejen ti, kdo to nikdy nezažili, ale dost možná ani značná část z těch, kdo to tak mají i během čtení těchto řádek. Sám jsem si neuvědomoval, že nejím pro utišení hladu, ale prostě proto, že jsem mohl a přinášelo to požitek. Děláte-li to tak celý život, zaprvé si vytvoříte takový zvyk a zadruhé ani nevíte, že to může fungovat i jinak. Slovům „mám hlad“ přiřadíte jiný význam než ostatní lidé; a protože jim nevidíte do hlavy, není to ani pořádně rozlišitelné (ze svého pohledu máte „častěji hlad“, z jejich pohledu „hodně jíte“, ale reálně jste přiřadili slovu „hlad“ úplně jiný pocit).
Dnes jím, když mám hlad, což je pocit, který se dostaví po dlouhém nejezení (když se ale do nějaké doby najíst nestihnu, hlad odezní, jezení je pak i nepříjemné a musím většinou čekat na další hlad; leckdy třeba do druhého či výjimečně třetího dne – nevím, jak moc je tohle normální, možná jsem si jídelní návyky nějak celoživotně poškodil, ale to asi odbočuji); dříve jsem jedl, když přišel „hlad“ (ten v uvozovkách), což bylo vlastně při každé příležitosti, kdy bylo jídlo po ruce a já nebyl přecpaný (tento „hlad“ se mi zřídka dostavuje i teď, ale ne několikrát denně, spíše tak jednou či dvakrát do měsíce). A co je „hlad“ (ten v uvozovkách)? Nevím. Někdo by mohl říci, že se jedná o chuť, ale to není přesné; chuť na něco občas mívám, ale je to pocit od „hladu“ velice odlišný. Myslím, že pro „hlad“ neexistuje slovo, protože lidé s normálními stravovacími návyky ho asi nemívají, zatímco rozežraní jedinci jej považují za běžný hlad.
Tomu, kdo dočetl až sem, dokážu vysvětlit, jak jsem zhubl, v jedné větě: Má mysl se dostala do stavu, ve kterém mi nesnězené sousto dalo více štěstí (endorfinu, serotoninu, whatever, netuším) než to snězené (a mnoho vykonaných pohybů více štěstí než sezení u počítače). Jak přesně k tomu došlo, asi nemá smysl popisovat, neboť by to jednak vyšlo na ještě delší článek a hlavně je to ryze individuální – v mém případě to mělo co dělat s jakýmsi duchovním zážitkem, přiblížení se přírodě, objevení části své zvířecí a pudové podstaty na cestě za poznáním (zní to celkem ezotericky, na což mě zrovna neužije, ale lépe to popsat neumím; nicméně bylo to spíše psycho než ezo xD); tak či tak nedokážu poradit, jak toho stavu docílit.
Umím si ale představit, že pro někoho může takový zážitek nahradit třeba projezení se k infarktu (a určitě budou i jiné způsoby). Rozdíl mezi klasickým hubnutím a tímto „mentálním přepnutím se“ spočívá hlavně v tom, že pro dietu potřebujete vůli, odříkání, cvičení; povede-li se někomu čerpat štěstí z nejezení či pohybu (sportovci mají určitě to druhé), jedná tak více méně automaticky. Většinu lidí vidím hubnout silou vůle – „teď budu trpět a nenajím se, pak budu hubený“ (a štíhlé fotky na ledničkách, hubnutí do plavek a podobně); já si nic takového říkat nemusel, nepřemáhal se a netrpěl, to nesnězené sousto bylo odměnou samo o sobě (a vykonaný pohyb taktéž).
Nemalou roli sehrál též zvyk; když v nějakém režimu fungujete dostatečně dlouho, zvyknete si na něj, což platí pro čerpání štěstí ze snězeného jídla (a přejídání) i pro čerpání štěstí z nesnězeného jídla. Otázkou samozřejmě zůstává, jak se do toho druhého stavu dostat; a to netuším, neboť to nebylo mým cílem, nikdy jsem se o to nesnažil a šlo jen o vedlejší produkt mé cesty za poznáním (a stejně mimochodem přišla i změna životního stylu). Nicméně o tom, že nemám návod, jsem psal již výše, tak doufám, že nejste zklamaní; nevím nic o dietách, zaručených metodách, jím prostě totéž co vždy, jen v menším množství.
Výše jsem se zmínil, že napíši ještě pár slov k výhodám a nevýhodám obezity; nevýhody všichni známe, jsou zdravotní a společenské, nebudu je rozepisovat, leč ke společenskému aspektu bych rád napsal jeden postřeh: Je zajímavé, jak moc obezitu (ostatních) řeší řada těch, kdož obézní nejsou (rozhodně se tím zabývají více než třeba já – i v minulosti); zejména všichni předpokládají, že všem tlustým lidem jejich tloušťka vadí. To se projevuje tak, že ti dobrosrdeční se tomu snaží vyhnout a vymýšlejí různé eufemismy („při těle“, „statnější“, „velkej“, dokonce „blahobytnej“), kterých se drží, i když člověk dá najevo, že je mu to jedno (třeba se sám označí za tlustého či obézního); naopak ti škodolibí se snaží co nejvíc ranit a nezdráhají se to použít i jako „argument“ v diskusi (mně to bylo jedno, takže jsem to spíše zvědavě pozoroval a někdy i lehce přiživil).
A výhody? Pro mě – coby sebevědomého člověka – značné. Obezita funguje jako dobrý filtr; určitě bych třeba nechtěl partnerku, pro kterou by byl neestetický vzhled partnera překážkou (pro mě je též vzhled ženy irelevantní). Krom toho nadměrná tloušťka probouzí v lidech nejrůznější předsudky, odkrývá povrchnost a vůbec odhaluje mnoho vlastností, kterým se chci u ostatních vyhnout; nejen, že takto je vidím rychleji, ale dokonce od sebe mnohé odpudím, aniž by mě to stálo byť jedinou vteřinu času. Potud boží (nemluvě o odhalení, co všechno je v hlavě). Na druhou stranu jsem si zhubnutím na polovinu snad prodloužil život (daleko víc boží) a když přednáším, nestrhávám tolik pozornosti od tématu na sebe, takže nakonec jsem takto asi spokojenější, ale i tak obezita rozhodně přináší řadu nezanedbatelných výhod a nepovažuji ji pouze za nevýhodnou. Nepatřím tedy k těm, jejichž postoj po zhubnutí by se dal shrnout jako: „Už nikdy více.“ Dívám se na to spíše takto: „Bylo to fajn; teď je to ale asi o něco lepší.“